Doplňková validace HTML a XHTML dokumentů

Každý element jazyka HTML je společně se svými atributy deklarován v DTD. Tam je také popsáno jaké subelementy může daný element obsahovat. Pro tyto subelementy je možné vyznačit jednoduchá pravidla výskytu:

Ke každému elementu je možné přiřadit definice jeho atributů. Každý atribut je specifikován svým jménem, datovým typem nebo případně výčtem možných hodnot (enumerací). Navíc je nutné určit, zda je tento atribut povinný, nebo nepovinný. V případě vynechání nepovinného atributu přiřazuje klientská aplikace takovému atributu implicitní hodnotu. Atributy mohou mít i pevně definované hodnoty.

V DTD je možné vymezit i booleovské atributy. Jejich jediná možná hodnota odpovídá názvu atributu. Takové atributy lze potom v HTML zapisovat v jejich zkrácené formě. Stačí napsat pouze samotný název bez hodnoty. Pokud se booleovský atribut v elementu vyskytuje, je mu přiřazena hodnota „pravda“ (a naopak).

Každý validní HTML dokument se musí skládat alespoň ze tří částí. Jedná se o řádek s informací o verzi jazyka, deklarativní hlavičku a tělo dokumentu. Informace o verzi jazyka zahrnuje i odkaz na DTD, vůči kterému lze dokument validovat. Hlavička slouží k vyjádření dodatečných informací o dokumentu. Jedná se v podstatě o metadata. Typickým příkladem informací, které se mohou vyskytovat v hlavičce, je jméno autora dokumentu, klíčová slova pro využití indexovacími službami, ekvivalenty parametrů HTTP hlaviček pro využití webovými servery a podobně.

V těle dokumentu se pak nalézá samotný obsah. Ten může být různým způsobem reprezentován jednotlivými prohlížeči, ať už jde o grafické, textové nebo jiné prohlížeče. V těle dokumentu se v zásadě mohou vyskytovat dva různé druhy elementů. Jde o elementy blokové (block-level), nebo řádkové (inline). Tyto dva modely vystihují dva základní typy chování elementů v rámci těla dokumentu. V zásadě platí, že blokové elementy mohou obsahovat buď další blokové elementy, nebo řádkové elementy, zatímco řádkové elementy mohou obsahovat pouze text, nebo jiné řádkové elementy. Odlišnosti najdeme i v jejich formátování. Zatímco výskyt blokového elementu sám o sobě determinuje nový řádek, řádkové elementy tuto vlastnost nemají (pokud není jejich klasické chování přepsáno ve stylové definici).

Z důvodů podpory světových jazyků je důležité, aby HTML dokumenty uměly zobrazovat text i zprava doleva. V tomto případě dochází k odlišnému chování blokových a řádkových elementů.

Omezení obsahu blokových a řádkových elementů je plně deklarováno v DTD. Některé elementy obsahují navíc další restrikce. DTD tak v některých případech neumožňuje blokovým elementům obsahovat některé další blokové či řádkové elementy a řádkovým elementům některé jiné řádkové. Takováto pravidla je možné plně postihnout v DTD pomocí hierarchických množin elementů, které lze v definicích libovolně skládat a kombinovat.

Klasickým představitelem blokového elementu je element <div> a řádkového <span>. Tyto elementy tvoří v kombinaci se stylovými definicemi obecný mechanizmus přidávání struktur do HTML dokumentů. Jejich jedinou vlastností je to, že dodržují blokový, nebo řádkový model. Všechny další (hlavně prezentační) vlastnosti mohou být volně definovány ve stylových definicích. Ty je pak možné jednoduše měnit (například vytvořit více verzí), což přináší značnou flexibilitu v prezentační rovině dokumentu.

Specifikace HTML 4.01 definuje jazyk ve třech mutacích a pro každou z nich existuje samostatná DTD definice. Jejich vzájemný vztah přibližuje obrázek 1.2 – „Vztah mutací jazyka HTML“. Tento vztah neplatí úplně do důsledku, ale s trochou tolerance můžeme říci, že se v podstatě jedná o podmnožiny. Nejmenší množina se nazývá strict. Vymezuje HTML tak, jak jej jeho tvůrci skutečně zamýšleli. Oproti dřívějším verzím jazyka odpadla celá řada konstruktů, hlavně v důsledku oddělení většiny prezentačních informací, které se z praktických důvodů staly součástí stylových definic. Tato verze zahrnuje také nejvíce omezení a klade největší nároky na autory, kteří jsou zvyklí používat některé konstrukty z předešlých verzí jazyka. Tyto konstrukty pak většinou obsahuje množina s názvem transitional. Ta umožňuje autorům plynulý přechod k HTML 4.01, protože z důvodu kompatibility některé konstrukty zachovává. Ty jsou ovšem často označeny jako depricated. Takovým elementům budeme dále říkat potlačené. Potlačené elementy není doporučeno v nových dokumentech používat. Poslední množina zvaná frameset obsahuje navíc podporu rámů, které umožňují zobrazovat více HTML segmentů v rámci jednoho dokumentu.

Obrázek 1.2. Vztah mutací jazyka HTML

Hlavní důraz je kladen právě na dodržování syntaxe v rámci množiny strict. Ta má zaručit správné oddělení prezentační vrstvy od zbytku dokumentu. To přináší řadu výhod. Například možnost jednoduché změny vzhledu dokumentu bez zásahu do jeho zdroje. Děje se tak pouze v důsledku změny stylové definice.

V DTD definicích jazyka HTML je možné používat pouze primitivní datové typy vycházející ze SGML. Následující seznam ukazuje nejdůležitější z nich.

Relativně expresivní je datový typ definovaný výčtem možných hodnot (enumerace). Hodnota atributu je tedy omezena na některou z deklarovaných hodnot.

Důležitou oblastí, kde se rozchází text specifikace a definice v rámci DTD, jsou datové typy viz. sekce „Datové typy“. Je to dáno hlavně vyjadřovací silou jazyka DTD. Ten umožňuje přiřazovat elementům a atributům pouze jednoduché datové typy ze SGML a enumerace. Další omezení kladená na jazyk HTML je možné vyjádřit pouze slovně v textu specifikace. Tím je v podstatě znemožněna automatická kontrola dodržování těchto omezení.

Například atributy typu „univerzální identifikátory zdrojů“ (URI – uniform resource identifier), které slouží k identifikaci různých externích zdrojů v rámci různých druhů odkazů v dokumentu, mají přesnou syntaxi viz. [RFC2396]. DTD ovšem jejich formát dále nevymezuje. Umožňuje zadat libovolný text splňující omezení kladená na datový typ CDATA.

V mutacích trasitional a frameset se občas vyskytuje atribut popisující barvu některého z elementů. Mutace strict již počítá s tím, že takováto informace je čistě prezentační, a jako taková bude tedy zanesena ve stylové definici. Zatímco DTD popisuje tyto atributy jako CDATA, specifikace jasně definuje povolené hodnoty. Barva může být vyjádřena třemi hexadecimálními čísly (00 až FF, čili celkem 6 znaků) určujícími podíl červené, zelené a modré (RGB). Těmto číslům předchází znak „#“. Dále je možné jako hodnotu atributu zapsat jméno barvy. Pod jménem je rozeznáváno 16 základních barev (Black, Silver, Aqua ...).

Dalším datovým typem používaným v HTML jsou délky. DTD je opět specifikuje pouze jako CDATA. Délka nějakého elementu zobrazovaného v rámci HTML dokumentu může být vyjádřena pomocí procent a nebo v bodech. Délka musí být tedy zapsána jako kladné celé číslo. Pokud je toto číslo navíc zakončeno znakem „%“, pak se jedná o délku v procentech. Některé délky je možné specifikovat i relativně. Pokud máme více elementů, které spolu soupeří o nějaký volný prostor na stránce, může být jejich délka zapsána relativně k tomuto volnému prostoru. Takovou informaci zapisujeme kladným celým číslem následovaným znakem „*“. Pokud zapíšeme pouze znak „*“, automaticky se chápe jako „1*“. Číslo před hvězdičkou udává kolik dílů volného prostoru zaplní element s tímto atributem. Tak jako v předešlých případech i zde platí, že případné chyby v zápisu takových atributů není možné automaticky detekovat pomocí validace oproti DTD.

Pokud chceme do HTML dokumentu vnořit nějaký externí objekt nebo na něj odkazujeme, je potřeba specifikovat typ jeho obsahu. Toho je docíleno atributem, který obsahuje tzv. MIME (Multipurpose Internet Mail Extention) typ. Takový typ by měl odpovídat některému z typů registrovaných a spravovaných organizací IANA. Jméno typu se skládá z jména příslušného média odděleného lomítkem od jména formátu, ve kterém je toto médium uloženo.

Dalším druhem informace, která se vyskytuje v atributech elementů jazyka HTML, je informace o kódování znaků. Ta je vyjádřena jako jméno příslušné kódové tabulky. Tato jména jsou spravována v registru organizace IANA.

Podobně fungují i atributy popisující přirozený jazyk použitý pro obsah určitého elementu nebo jazyk, ve kterém je psán celý dokument. Takový atribut potom obsahuje příslušný kód přirozeného jazyka. Doporučení [RFC3066] se zabývá kódy jazyků, které je možné používat v rámci HTML dokumentů. V zásadě se kód jazyka skládá z povinného primárního kódu a libovolného množství nepovinných sekundárních kódů oddělených vzájemně pomlčkou. Primární kódy jsou rezervované pro zkratky jazyků podle [ISO639]. Každý sekundární kód je chápán jako kód země podle [ISO3166].

Zajímavým prvkem HTML jsou přístupové klávesy, které umožňují přímou aktivaci některých prvků dokumentu pomocí klávesnice. Takto lze označit elementy, jako jsou různé formulářové prvky a nebo odkazy. Hodnotou takového atributu je jeden libovolný znak, který odpovídá příslušné aktivační klávese. Další možností je specifikovat tuto hodnotu jako znakovou entitu. DTD definuje pro tyto atributy datový typ CDATA.

Pro některé elementy HTML je možné specifikovat datum a čas. Jedná se o elementy <ins> a <del>, které umožňují zachovávat přehled o změnách při revizích dokumentů. Každá zachycená změna tak může obsahovat informaci o datu a čase, kdy k této změně došlo. Takováto časová informace musí být zapsána v následujícím formátu:

Tento formát je (kromě jiných) popsán v [ISO8601]. Tato struktura časové značky je definována pouze v textu specifikace. V DTD se jedná o typ CDATA.

Pro odkazy v dokumentech lze specifikovat o jaký typ odkazu se jedná. Tuto informaci potom mohou využívat prohlížeče nebo indexující algoritmy vyhledávacích služeb. Takovéto informace lze vyjádřit v atributech jako seznam jednotlivých typů oddělených mezerami. Kompletní seznam možných typů je vyjádřen v textu specifikace.

Autoři dokumentů mohou definovat i další typy odkazů nad rámec těch typů, které jsou vyjmenované ve specifikaci. Hodnotu takových atributů nelze tedy omezit výčtem.

Odkazy v HTML dokumentech mohou obsahovat atribut definující média, pro která je tento odkaz určen. Tímto způsobem se dá například přiřadit dokumentu různý styl podle toho, je-li například určen k tisku a nebo se bude zobrazovat na obrazovce. HTML explicitně definuje seznam klíčových slov, které lze použít pro definici vhodnosti pro dané médium. V atributech je potom vhodnost vyjádřena jako seznam těchto klíčových slov oddělených čárkou. Povolené názvy médií jsou následující.

DTD definuje pro takovéto atributy datový typ CDATA. I když je množina povolených označení médií pevně dána, specifikace nezakazuje do atributu zapisovat i jiné hodnoty, které nejsou definovány. Obsahuje-li atribut nějaký název média, který není definován ve specifikaci, má být prohlížečem ignorován. Pokud název média obsahuje nějaké jiné znaky než písmena, čísla nebo pomlčku, je zbytek názvu ignorován. Takže například „handheld with resolution 320x320“ má být interpretováno jako médium „handheld“.

V dokumentech, kde používáme rámy, je možné pro odkazy specifikovat, v jakém rámu se má odkazovaný dokument zobrazit. Jména takových rámů mohou obsahovat pouze písmena. To se ovšem netýká několika rezervovaných jmen, které mají specifický význam.

V hlavičce HTML dokumentů je zajímavý element <title>. Tento element je povinný. Specifikace jasně vyzývá autory dokumentů, aby kvůli dostupnosti používali titulky, které budou popisovat co nejpřesněji obsah těchto dokumentů. V tomto případě se jedná o příklad omezení, které nebude možné kontrolovat automatizovaně ani s využitím expresivnějších validačních jazyků než je DTD. Specifikace totiž v tomto případě neposkytuje exaktnější definici vhodnosti příslušného titulku.

Elementy obsažené v těle dokumentu mají určitou společnou skupinu atributů. Mezi tyto atributy patří i atribut class. Ten definuje společnou třídu několika elementů v dokumentu. Pokud je takových tříd více, jsou jejich jména oddělena mezerou. Takovým třídám může být později přiřazen specifický způsob prezentace v rámci stylové definice. DTD definuje tento atribut jako CDATA.

V části věnované textu se specifikace zabývá pravidly pro zobrazování a zápis mezer. Autoři dokumentů by neměli spoléhat na prohlížeče, že zobrazí mezeru, která je zapsána bezprostředně po počáteční značce, nebo bezprostředně před značkou koncovou. Proto je důležité, aby autoři pro vnořené řádkové elementy raději psali mezery mezi slovy vně těchto elementů (nikoli uvnitř). Takovéto mezery by nemusely být zobrazeny. Tento požadavek nelze zachytit v DTD.

Autoři dokumentů jsou odrazováni od toho, aby využívali prázdných elementů <p>. Elementy <p> slouží k definici odstavce textu. V tomto případě se nejedná o striktně vyžadované omezení, jde pouze o doporučení.

Element <q> označuje řádkové citace v textu dokumentu. Vizuální prohlížeče by měly označit takový text příslušným citačním znaménkem podle toho, jaký přirozený jazyk je aktuálně používán. Z tohoto důvodu je potřeba, aby se autoři zdrželi označování textu vlastními citačními znaménky, které by se tak objevovaly duplicitně. Toto omezení není formalizováno v DTD.

Elementy <ins> a <del> slouží k uchování historie změn provedených v HTML dokumentech. Zajímavostí těchto elementů je, že nejsou jednoznačně vymezeny. Podle místa jejich použití se chovají jako blokové, nebo jako řádkové elementy. To je ovšem v rozporu s DTD. Podle něj mohou tyto elementy vždy obsahovat jak blokové, tak i řádkové prvky. Následující příklad tedy bezchybně projde validací vůči DTD, ale specifikace takové použití zakazuje.

<p>
  text ... <ins> <div> ...obsah blokového elementu... </div> </ins> ... text
</p>

Oblast specifikace zabývající se textem obsahuje ještě mnoho dalších omezení. Ta jsou však převážně adresována autorům HTML prohlížečů a zabývají se způsobem zobrazení textu v HTML dokumentech. Tato omezení jsou nad rámec této práce.

Pro seznamy je typické, že obsahují řadu potlačených atributů. Ty není doporučeno nadále používat. Týkají se prezentace seznamů a jejich místo je tedy ve stylové definici. Specifikace pro seznamy neuvádí žádná dodatečná omezení, která by nebyla podchycena v DTD.

Tabulky obecně umožňují řadit data do řádků a sloupců. Specifikace nám radí, abychom nepoužívali tabulky k definici rozvržení stránek. K tomuto účelu by měla sloužit stylová definice. Tabulka by skutečně měla sloužit pouze pro reprezentaci tabulkových dat.

HTML specifikace doporučuje autorům, aby vytvářeli vystihující shrnutí obsahu tabulek. Tato shrnutí by měla pomoci uživatelům nevizuálních prohlížečů k lepšímu pochopení obsahu tabulek. To platí zvláště pro tabulky bez specifikovaného titulku.

Zajímavé je, že autoři dokumentů mohou správným zápisem tabulek v HTML pomoci zefektivnit jejich zobrazování pomocí prohlížečů. Například vyžadované umístění zápisu patičky tabulky před vlastním obsahem těla tabulky a nebo pevné vymezení počtu řádek a sloupců umožňuje prohlížečům vygenerovat tabulku najednou a pak ji jen postupně doplňovat daty. Prohlížeče takto tedy nemusí čekat s vykreslováním až na kompletní načtení všech dat týkajících se příslušné tabulky. Mohou tabulku vykreslovat postupně a umožnit uživatelům co nejrychlejší přístup k datům. Tento princip se nazývá inkrementální vykreslování.

Inkrementální vykreslování tabulek je obtížné i v případě, že definujeme velikost sloupců proporcionálně vzhledem k šířce tabulky a tabulka nemá pevně danou velikost. Stejně problematická je i situace, pokud autor nespecifikuje šířku sloupce vůbec. Řešení tohoto problému je však možné i na straně prohlížečů (hlavně grafických). Ty mohou při inkrementálním vykreslování jednotlivé sloupce postupně roztahovat podle potřeby.

Specifikace exaktně definuje, jakým způsobem mají prohlížeče stanovovat počet sloupců v tabulkách. V zásadě existují dva přístupy. Pokud autor HTML dokumentu definuje explicitně sloupce a skupiny sloupců, je možné určit tento počet z nich. V opačném případě je celkový počet sloupců určen jejich maximálním počtem v řádce. Podstatné je, že je považováno za chybu, pokud si v případě definování sloupců obě zmíněná čísla neodpovídají. Tento požadavek není zachycen v DTD.

Atribut označující šířku jednotlivých sloupců a skupin sloupců tabulek může (oproti klasickým atributům označujícím šířku) obsahovat i zápis „0*“. Takový zápis by za normálních okolností znamenal vyčlenění prostoru nulové šířky. Prohlížeče ovšem zobrazí takovéto sloupce s minimální šířkou tak, aby se do nich vešel celý jejich obsah. V této chvíli je nutné podotknout, že přiřazení takovéto hodnoty tomuto atributu může znemožnit prohlížečům zobrazovat tabulku inkrementálně. Je to dáno tím, že minimální šířku pro udržení obsahu je možné zjistit až po přečtení všech položek ve sloupci.

Přestože atribut určující šířku tabulek není potlačen, specifikace nedoporučuje jeho používání. Šířka i ostatní prezentační informace mají své místo ve stylové definici.

Za chybu se považuje i definování překrývajících se buněk. Toho je možné dosáhnout například s použitím atributů rowspan a colspan. Ten určuje roztažení určité buňky tabulky přes více buněk. Mohou se tak navzájem křížit buňky roztažené přes více sloupců s těmi roztaženými přes více řádek.

Odkazy jsou v podstatě spojením jednoho webového zdroje s jiným. Pomocí odkazů spolu můžeme asociovat různé zdroje různých typů.

Pomocí mechanizmů souvisejících s odkazy je možné označit nějaké místo v dokumentu, ke kterému se chceme v rámci stejného dokumentu odkazovat. Takové místo označujeme jako zakotvení. Jméno takového místa musí být podle specifikace unikátní v rámci celého dokumentu, a to nezávisle na malých a velkých písmenech ve jméně. Tento požadavek není zachycen v DTD. Zde se jedná o datový typ CDATA. Také platí, že autoři by měli chápat odkazy na taková místa v dokumentech jako citlivá na velikost písmen, aby se vyvarovali případných komplikací při použití některých prohlížečů.

Pokud autoři dokumentů odkazují na cizojazyčný zdroj, je pro lepší zacházení s takovým zdrojem ze strany prohlížečů možné specifikovat přirozený jazyk, ve kterém je tento zdroj napsán. Tento atribut je možné použít pouze v případě, že je nastaven i jiný atribut odkazu, který specifikuje to, na jaký zdroj vlastně odkaz ukazuje. Tento podmíněný výskyt atributu je za hranicemi vyjadřovací schopnosti DTD.

Zakotvení může být v dokumentech definováno na libovolném elementu pomocí atributu id. Na některých elementech, jako je třeba <a>, lze zakotvení definovat i pomocí atributu name. Pro oba tyto atributy platí, že sdílejí stejný jmenný prostor a musí být tedy společně unikátní v rámci dokumentu.

Elementy, které mohou obsahovat atribut name, mohou obsahovat zároveň i atribut id, ovšem jejich hodnota musí být stejná. Tento požadavek nelze postihnout v DTD.

Tato část se bude zabývat elementy umožňujícími vkládat prvky multimediálního rázu do HTML dokumentů. V dřívějších verzích HTML se používal element <img> pro vkládání obrázků a element <applet> pro vkládání java-appletů (specifických aplikací běžících na klientské straně). Element <applet> byl nyní potlačen ve prospěch obecnějšího elementu <object>, kterým je možné vkládat kromě obou zmíněných médií i celou řadu jiných objektů.

V zásadě se dá říci, že nároky kladené specifikací na vkládané objekty je možné automaticky validovat pomocí DTD. Výjimkou je snad jen atribut archive. Ten vyžaduje seznam URI identifikátorů, zatímco jeho datový typ v DTD je omezen pouze na CDATA.

V HTML dokumentech je možné definovat mapy oblastí (typicky oblasti obrázku) a přiřazovat jim specifické akce pro případ, že je příslušný region aktivován uživatelem. HTML rozeznává dva druhy takovýchto obrázkových map. První je mapa na straně klienta. Při použití této mapy jsou souřadnice aktivované uživatelem předány prohlížeči, který na základě nich vybere příslušný odkaz. V případě map na straně serveru jsou souřadnice posílány serverovému agentovi, jehož umístění je specifikováno jedním z atributů takové mapy. Způsob interpretace souřadnic je pak dán implementací tohoto agenta.

Pro obrázkovou mapu definuje specifikace zajímavé omezení, které je třeba zmínit. Pokud definujeme souřadnice některého z regionů mapy, formát těchto souřadnic se liší podle toho, jaký tvar oblasti specifikujeme v atributu shape. Například pro kružnici zadáváme souřadnice středu a poloměr. Polygon naopak vyžaduje sérii dvojic souřadnic, kde poslední dvojice odpovídá souřadnicím dvojice první. Tím je dosaženo řádného uzavření polygonu. Ovšem odpovědnost za uzavření polygonu leží na bedrech prohlížečů. Takováto omezení nelze specifikovat v DTD.

Pro obrázkové mapy i pro vkládané objekty jsou důležité alternativní popisy. Ty zlepšují dostupnost pro uživatele nevizuálních prohlížečů. Ovšem obecně platí, že pokud není možné obsah nějakého objektu zobrazit, může alternativní popis výrazně zlepšit orientaci v dokumentu. Proto jsou tyto popisy většinou povinné a specifikace navíc ukládá autorům následující doporučení pro jejich používání. V některých případech je lepší vyplnit jako alternativní popisek pouze prázdný řetězec. Například v případech, kdy obrázek slouží pouze jako určitý dekorativní prvek bez dalšího významu. Alternativní popis by tedy vždy měl přinášet nějakou smysluplnou informaci. Popis typu „bla bla“ nebo „bezvýznamný obrázek“ by mohl být matoucí pro uživatele nevizuálních prohlížečů.

HTML dokumenty mohou obsahovat stylové informace přímo v sobě. Lze je zapsat v některém ze stylových jazyků, jako je například kaskádový styl (CSS). Mohou také odkazovat na styly externí. Druhý zmíněný způsob přináší jistě větší flexibilitu, neboť umožňuje dynamicky měnit styl dokumentu, aniž bychom museli do dokumentu zasahovat. Navíc je možné sdílet určitý styl mezi více dokumenty.

V prvním případě ovšem specifikace vyžaduje, aby autoři určili použitý stylový jazyk. Pokud se v dokumentu vyskytuje alespoň jeden atribut style, který umožňuje zapsat vnitřní stylovou definici pro daný element, je nutné nastavit použitý stylový jazyk v deklarativní hlavičce, a nebo je nutné, aby tuto informaci poskytoval webový server v HTTP hlavičce. Dokument, který tuto informaci neposkytuje, je chybný. To platí i přesto, že prohlížeče by měly implicitně předpokládat stylový jazyk CSS (kaskádový styl).

Většina elementů a atributů, která byla dříve užívána k vizuálnímu formátování obsahu HTML dokumentů, byla nyní potlačena ve prospěch stylů. I přesto bude dobré zmínit některá omezení, která na ně klade specifikace a která není možné automaticky validovat s využitím DTD. Takové je například i omezení týkající se atributu určujícího velikost písma.

Tuto velikost je možné specifikovat relativně, nebo absolutně. V druhém případě označuje symbol „+“ a „-“ to, zda se má velikost písma zvětšit či zmenšit o hodnotu za tímto symbolem. Výsledné velikosti ovšem vždy náleží do intervalu 1 až 7. Relativní změna velikosti se váže k základní velikosti písma, která je definována pro celý dokument. Pokud tato hodnota není autorem explicitně nastavena, automaticky se předpokládá hodnota 3.

Formuláře přinášejí HTML dokumentům možnost interakce s uživatelem. Formuláře mohou kromě jiného obsahovat i ovládací prvky. Těmi jsou různá textová pole, výběry, tlačítka a další. Takto je možné implementovat určitý druh uživatelského rozhraní přímo v HTML dokumentech.

Základním elementem pro definici ovládacích prvků je element <input>. Ten může definovat více typů různých ovládacích prvků. Specifikace explicitně vyžaduje (na rozdíl od DTD), aby byla v případě prvků typu „checkbox“ a „radio“ povinně specifikována jejich hodnota. Pro ostatní typy ovládacích prvků je tato hodnota dobrovolná. Existují ještě další pravidla, kde výskyt některých atributů elementu <input> závisí na zvoleném typu ovládacího prvku. Ovšem specifikace nezakazuje přímo autorům tyto atributy v takovém případě použít, ale naopak nařizuje HTML prohlížečům tyto atributy ignorovat.

Tlačítka lze kromě elementu <input>, definovat i pomocí elementu <button>. Ten přináší další možnosti, a to hlavně možnost vkládat do takového tlačítka další HTML obsah. Například obrázky s textem a podobně. Ne všechny elementy uvnitř takového tlačítka jsou povolené. Jejich vymezení je definováno v DTD. Ovšem jedno pravidlo v DTD podchyceno není. Pokud tlačítko obsahuje nějaký obrázek, tak tento obrázek nesmí být asociován s žádnou obrázkovou mapou.

Element <select> specifikuje výběr z určitého seznamu možností. Každá možnost může být definována jako implicitně vybraná. Jelikož není jasně specifikováno, jakým způsobem se prohlížeče mají chovat, pokud není žádný prvek implicitně vybrán, specifikace doporučuje (nepřikazuje) autorům označit alespoň jednu možnost jako výchozí. Chybou ovšem je, pokud je v seznamech bez možnosti mnohonásobného výběru označeno více prvků jako vybrané.

Zajímavou problematikou je navigace mezi jednotlivými ovládacími prvky ve formulářích. Jednou z možností, jak lze aktivovat některý prvek, je klávesa „tabulátor“. Pořadí aktivace jednotlivých prvků při opětovném stisku této klávesy závisí na atributu tabindex. Specifikace jasně deklaruje, že hodnota tohoto atributu musí být z intervalu 0 až 32767. Toto omezení není zachyceno v DTD.

Skriptování umožňuje dynamický přístup k objektovému modelu HTML dokumentů a v některých případech i dynamické generování obsahu dokumentů. Skripty mohou být volány při načtení dokumentu a nebo při nějaké specifické události, jako je například stisknutí tlačítka. HTML je samo o sobě nezávislé na použitém skriptovacím jazyce. Jeho podpora je dána konkrétním prohlížečem. Pokud je v dokumentu použito skriptování v závislosti na události, je nutné, aby autoři specifikovali implicitní skriptovací jazyk pro daný dokument v jeho hlavičce. Tuto informaci může poskytovat i webový server v HTTP hlavičce. Pokud ovšem tato informace není dostupná v některé z těchto forem, jedná se o chybný dokument.